Dle výpovědí samotných respondentů, kteří se stali hlavními pečujícími, lze identifikovat dva hlavní způsoby. V případě prvního způsobu se z konkrétního člena rodiny stává pečující spontánně. Role neformálního pečujícího se v tomto případě může utvářet dlouhodobě, postupně se mohou upřesňovat konkrétní činnosti a vymezovat očekávání spojovaná s danou rolí, ať už ve vztahu k opečovávanému seniorovi, tak i ve vztahu k ostatním členům rodiny. Tento spontánní způsob se obvykle vyvíjí jako reakce na změny zdravotního stavu seniora, resp. jednoho z partnerů, který postupně ztrácí soběstačnost.
Přibližně ve čtyřech pětinách případů k této změně dochází postupně v souvislosti s postupným zhoršováním zdravotního stavu, progresí onemocnění seniora, ztrátou schopnosti vykonávat některé každodenní činnosti. To umožňuje pečující osobě se na danou situaci (v rámci možností) adaptovat. V ostatních případech však příslušné změny nastanou náhle, zejm. v důsledku úrazu seniora, změn ve struktuře rodiny apod.
V menší míře lze v souboru hlavních pečujících identifikovat i jednotlivce, kteří na rozdíl od prvního způsobu začali o seniora pečovat na základě „dohody“ mezi rodinnými příslušníky či příbuznými. V tomto ohledu tedy role pečujícího nevznikla spontánně, ale je výsledkem diskuse, domluvy a rozhodnutí zainteresovaných aktérů.
? Výzkum provedl INESAN na vzorku 1 223 hlavních pečujících v rámci projektu „Důsledky stárnutí populace na potřebu dlouhodobé péče – možnosti promítnutí inovativních námětů ze zahraničí do české praxe“ (reg. č. TL02000531), jehož řešení bylo financováno ze zdrojů Technologické agentury ČR v rámci programu ÉTA.
? Výzkum: Přístupy pečujících k neformální péči o seniory
⚠️ Další výsledky výzkumu si můžete přečíst zde: https://lnkd.in/edM6Zk6