Klíčová slova: věda a výzkum, výzkumní pracovníci, VaV, vývojové kapacity, konkurenceschopnost
Využívání výzkumu, vývoje a inovací (VaVaI) ke zvyšování konkurenceschopnosti často od podniků vyžaduje, aby zřídily vlastní výzkumné pracoviště nebo vyčlenily pracovníky, kteří se budou zabývat VaVaI. Výzkumní pracovníci jsou nositeli odborných znalostí, schopností a dovedností a inovačního potenciálu, a proto je právě intelektuální kapitál rozhodujícím faktorem při realizaci VaVaI, resp. konkurenceschopnosti založené na VaVaI. Disponování výzkumnými kapacitami zároveň odráží výzkumné možnosti dané organizace. Jedním z indikátorů personálního zajištění VaVaI je vedle dostatečné úrovně znalostí, které pracovníci organizace mají, také dostatečný počet těchto pracovníků. Kolik vědeckých a výzkumných úvazků připadá na jednu organizaci? Jaký je podíl vědeckých a výzkumných úvazků vzhledem k celku zaměstnanců v případě průmyslových organizací působících v ČR zabývajících se VaVaI?
Institut evaluací a sociálních analýz (INESAN) realizoval v listopadu 2014 výzkumné šetření zaměřené na výzkum praxe organizací působících na území ČR v oblasti VaVaI. Hlavním cílem projektu bylo vyhodnocení aktuálního stavu v oblasti VaVaI v průmyslových podnicích a identifikace plánovaného využití VaVaI v budoucnu. Prostřednictvím techniky CATI byly provedeny rozhovory s představiteli jednotlivých organizací, které byly vybírány stratifikovaným náhodným výběrem z databáze průmyslových podniků ČR. Zaměřeno bylo na organizace, které měly vyčleněného samostatného pracovníka či tým pracovníků zabývající se VaVaI, celkem se jednalo o 168 případů.
Co se týče absolutního ukazatele, v průmyslových organizacích, které mají samostatné oddělení nebo pracovníky zabývající se VaVaI, pracuje průměrně 12 vědeckých a výzkumných pracovníků. Podle dat ČSÚ je průměrný počet vědeckých a výzkumných úvazků ve zpracovatelském průmyslu 14. Polovina organizací, v nichž jsou na VaVaI vyčleněny personální kapacity, využívá do šesti vědeckých a výzkumných úvazků, nejčastěji jsou pak zaměstnáváni tři výzkumní pracovníci (12 % organizací). Nejmenší počet vědeckých a výzkumných úvazků je jeden úvazek, největší počet pak devadesát pět úvazků v rámci jedné organizace. Ve 27 % organizací je zaměstnáván jeden až tři pracovníci, v dalších 27 % organizací čtyři až šest vědeckých a výzkumných pracovníků. Sedm až dvanáct pracovníků je zaměstnáno ve 24 % organizací a třináct a více zaměstnává 22 % podniků. Velké organizace podle předpokladu zaměstnávají více těchto pracovníků, než organizace malé. Do šesti úvazků má 89 % organizací s maximálně 49 zaměstnanci, 75 % organizací s 50 až 249 zaměstnanci a 28 % organizací s 250 a více zaměstnanci.
Existují zde dále rozdíly podle odvětví. Zatímco 1 až 3 výzkumní pracovníci jsou nejčastěji zaměstnáváni v papírenském, dřevařském a textilním průmyslu (v 50 % případů oproti 27 % v chemickém, 23 % v hutnickém a sklářském a 15 % ve strojírenském), tak 13 a více vědeckých pracovníků je nejčastěji zaměstnáváno v případě průmyslu strojírenského (ve 38 % případů oproti 11 % v papírenském, dřevařském a textilním, 24 % v chemickém a 11 % v hutnickém).
Při pohledu na relativní podíl vědeckých a výzkumných úvazků na celkovém počtu zaměstnanců lze konstatovat, že ve třetině organizací je jejich podíl nižší než 2 %, ve dvou třetinách organizací je podíl těchto úvazků nižší než 5 % a ve třetině organizací činí tento podíl 5 % a více. Z podrobnější analýzy vyplývá, že podíl těchto úvazků na celkovém počtu zaměstnanců je statisticky významně diferencován podle velikosti organizace. Pro malé organizace je charakteristické, že v 94 % z nich je podíl vědeckých a výzkumných úvazků na celkovém počtu zaměstnanců vyšší než 5 % (ve středních je to 35 % a ve velkých 20 %). Naopak velké organizace jsou charakteristické tím, že v polovině z nich je podíl vědeckých a výzkumných úvazků na celkovém počtu zaměstnanců nižší než 2 % (u středních je to 20 % a u malých se žádná taková organizace ve vzorku nevyskytla). Souvislost s odvětvím nebyla statisticky signifikantní.
Podniky až na několik výjimek využívají v zásadě malé kolektivy vědeckých pracovníků, které přestavují jen malou personální část v rámci celé organizace. Výsledky naznačují, že se zajištěním personálních kapacit budou mít potíže zvláště podniky, které mají méně zaměstnanců. Zatímco u velkých organizací, které jsou typické specializací funkcí, není podíl zaměstnanců zajištujících VaVaI na celkovém počtu zaměstnanců tak velký, tak pro malé podniky představují vědecké a výzkumné úvazky větší kapacitní zátěž.